Litoměřice - Bylo to motivační. V dětech vzbudil chuť sportovat. Michal je borec a sympaťák. Tak ve středu lidé hodnotili setkání s čerstvým držitelem bronzové olympijské medaile, místopředsedou litoměřického šermířského oddílu Michalem Čuprem. Ve formě diskuse s veřejností i s šermířskými ukázkami ji pořádalo město Litoměřice na Tržnici Felixe Holzmanna.
Michal Čupr to pod vedením moderátorky Evy Břeňové vzal pěkně popořadě. Zavzpomínal na to, jak se v šesti letech rozhodl začít šermovat. Jediným oddílem široko daleko ale byl ten litoměřický. „Rodiče mě sem trpělivě začali dvakrát až třikrát týdně vozit. Tajně přitom doufali, že jde pouze o rozmar dítěte, a nakonec si něco najdu v Ústí nad Labem, kde jsme bydleli,“ usmíval se 33letý fyzioterapeut.
Naštěstí o rozmar nešlo. Michal na sobě makal, a dotáhl to až na olympiádu v Paříži. Odjížděl sice jako náhradník, který nakonec nastoupil, a úspěšně společně s Jiřím Beranem, Jakubem Jurkou a Martinem Rubešem zasáhl do boje o bronz. Byl to infarktový zápas pro český tým i fanoušky přilepené doma k obrazovce. „Domácí publikum hnalo Francouze kupředu, bodový rozdíl byl minimální. Nebyli jsme favority, neměli jsme tedy co ztratit. Dali jsme do toho všechno. A pak už jsme jen řvali radostí,“ neskrýval emoce Michal Čupr, jehož vyprávění včera hltali obzvláště přítomní kluci a holčičky, jimž Michal vzápětí dal potěžkat bronzovou olympijskou medaili. Nejen děti, ale i dospělí si na ni chtěli sáhnout a s Michalem, který je stále místopředsedou litoměřického šermířského klubu, se s ní vyfotit. Trpělivě to umožnil každému z nich a zapotil se i v rámci šermířských ukázek, které moderoval předseda oddílu Jaroslav Stehlík.
Další emoce se dostavily na konec večera, a to s příchodem úspěšné 16leté plavkyně Alex Borské, která již v pátek odlétá na paralympiádu do Paříže. Nejprve starosta Radek Löwy popřál studentce litoměřického gymnázia hodně sportovního štěstí, předal za město dárky a květinu. Pak ale následovala pusa od Michala, který jí svou olympijskou medaili pověsil na krk jako předzvěst možného budoucího úspěchu. „Pro mě je vrcholem štěstí to, že jsem se do Paříže vůbec nominovala. V medaili fakt nedoufám,“ přiznala skromně bojovnice, která se již mnoho let díky svému postižení pohybového aparátu pere s těžkým osudem a stejně jako Michal může být vzorem pro každého z nás. Však také byla loni městem oceněna jako Srdcař Litoměřic.
Text: Eva Břeňová, foto: Radim Tuček
