Most - Umírání patří k životu, ale současná společnost z něj má hrůzu. Zcela přirozený odchod ze života upozadila, jako by se o něm nesmělo mluvit. Lidé se tématu vyhýbají. Když je však pro ně aktuální, často kvůli tomu nevědí, co vše jim v dané situaci může pomoci. Bohužel je většinou ani nenasměřují ti nejpovolanější, tedy lékaři.
Tím si prošla i Mostečanka Olga Markuzziová. „Tatínkův stav se za poslední půlrok zhoršil, byl několikrát v nemocnici, i v nemocnici následné péče. Ještě o Vánocích to ale vypadalo, že bude dobrý, pak přišlo zhoršení. Za tři týdny nechal v nemocnici všechna kila, byl tam neklidný, dokonce jsem ho i několikrát našla připoutaného, prý aby si nevytrhl kanylu. Propustili mi ho domů ležícího, vyhublého na kost. Den před tím ještě chodil po pokoji, jeho přání bylo být s námi. Doma jsem měla tendenci ho nutit k jídlu a k pití, tatínek ale již obojí odmítal a já měla neskutečný stres z toho, že mi doma umře hlady nebo žízní,“ uvádí paní Olga.
Nevěděla nic o odcházení člověka z tohoto světa. Při další otcově hospitalizaci, když začala řešit jak mu pomoci a rozhodla se pro hospic, při rozhovoru s lékařkou prozřela: „Teprve, když jsem požádala lékařku v nemocnici, aby mi vypsala papíry pro hospic a ona pokývala hlavou a pravila, že to je velmi rozumné rozhodnutí, mi došlo, že je s tatínkem asi zle. Tušila jsem, že už se asi nezlepší, ale pospíchala jsem na převoz do hospice s vědomím, že mu tam ještě určitě pomůžou,“ sděluje Markuzziová.
Hospice totiž nabízejí paliativní léčbu. To znamená celkovou léčbu a péči o nemocné, v tom viděla přese všechno naději. „Byl pro mě trochu šok, když jsem zjistila, že v hospicu už tatínka léčit nebudou a najednou jsem si uvědomila, že se opravdu blíží jeho konec. Ten pak přišel hodně rychle. Jsem za těch pár dní, co byl tatínek v hospicu neskutečně vděčná. Měl veškerou péči, velmi vlídné a citlivé zacházení, kdykoliv jsme za ním mohli, ve dne v noci. Já teď lituji jen jedné věci, proč mi lékaři neřekli na rovinu, že tatínek umírá a proč mi sami neporadili, že by bylo vhodné ho umístit právě tam,“ smutně se ptá paní Markuzziová.
V hospici lidé dožívají jako v bavlnce
Se stejnými zkušenostmi přicházejí rodinní příslušníci klientů hospice pořád. „Doktoři, sestřičky, všichni o hospicu vědí, přesto o této možnosti rodině neřeknou. Vždyť v hospici dožijí lidé jako v bavlnce. Pokoj s koupelnou mají pro sebe, mohou u sebe mít neustále někoho z rodiny, přátel, prostě koho chtějí, včetně zvířecích mazlíčků. Máme veškeré vybavení, které pomůže lidem zpříjemnit dožití, personál, který je vyškolený na ošetřování nevyléčitelně nemocných,“ podotýká ředitelka Blanka Števicová.
Zdravotní lůžka i odlehčovací služba
Lůžek pro nevyléčitelně nemocné, tedy takzvaných zdravotních lůžek, je v hospici patnáct. Deset z nich je k dispozici i pro odlehčovací službu. „Tu využívají lidé, kteří se doma starají o rodinného příslušníka. Může se ale stát, že potřebují někam odjet, na dovolenou, nebo sami potřebují do nemocnice, třeba na operaci. Nebo musejí něco zařídit, třeba stavební úpravy bytu. A po tuto dobu se naše sestřičky o jejich rodinného pacienta starají,“ vysvětluje ředitelka Števicová.
Dary od sponzorů
Ta je mimochodem v mosteckém hospici od jeho otevření a prací pro něj doslova žije. Podle jejích slov se do práce těší všichni lékaři i sestry, ačkoliv by se to člověku zvenčí mohlo zdát neskutečné. „Víte, tady je dostatek personálu na málo pacientů. Mají na něj spoustu času, máme vypracovaný systém, jak komunikovat i s nemluvícími pacienty. Je pro nás důležité, aby netrpěli bolestí, a to umíme skvěle zařídit. Díky darům od sponzorů z nejrůznějších firem, měst, kraje a dalších organizací, máme spoustu pomůcek a vybavení, které zpříjemňují našim pacientům poslední dny života,“ zdůrazňuje paní ředitelka.
Příjemné prostředí, laskavý a pozorný personál
Olga Markuzziová také vyzdvihuje přístup personálu k rodině. Velmi se jí líbilo, že už při příjmu jejího tatínka byla dostatečně poučena o tom, o co v hospicu jde, a na co se má připravit. Zjistila například, že umírající člověk už není schopen přijímat potravu a tekutiny, ty by mu naopak mohly způsobovat bolestivé otoky. Jde o to, aby se umírající cítil relativně dobře a neměl bolesti. „Tatínek byl najednou v hospicu klidný. Už nemluvil, ale vnímal do poslední chvíle. Personál ho neustále kontroloval, například i to, jestli ho něco netlačí při ležení. Neměl vůbec žádné dekubity, neměl bolesti. Mohli jsme být s ním, kdykoliv a jakkoliv dlouho,“ sděluje Markuzziová a dodává: „Zní to možná někomu divně, ale chodila a chodím sem ráda. V mosteckém hospicu je příjemná atmosféra, všichni jsou laskaví a vstřícní. Odvádí tu výbornou práci.“
Starají se, aby nikdo neodešel ze světa sám
Personál mosteckého hospice ročně doprovodí do konce života 182 lidí, hospic však navštíví přes sedm set lidí. „Většinou za klienty chodí široká rodina. A když tu máme někoho, kdo opravdu nikoho nemá, naše sociální pracovnice dělá vše pro to, aby sehnala někoho z přátel, sousedů, kolegů z práce. Prostě někoho. Často si lidé chtějí před smrtí s někým ještě něco vysvětlit, omluvit se. A nebýváme odmítnuti,“ má zkušenosti ředitelka Števicová.
Druhý hospic v Ústeckém kraji je na Litoměřicku.
(bak)